Mali je jednou z mála afrických zemí, která v posledních dvou letech plnila stránky také českých médií. Příčinou byl konflikt, který se odehrál na severu země. Jedním z důvodů zvýšené pozornosti je také účast českých vojáků na vojenské misi EU TM Mali, která je v zemi dodnes přítomna.
Vzhledem ke geopolitickému významu tohoto konfliktu a účasti českých jednotek přináší Africký informační portál sérii textů, které se tématem zabývají. První článek, MALI: ohlédnutí za konfliktem, shrnuje příčiny vypuknutí konfliktu a přináší jeho stručnou charakteristiku do momentu účasti zahraničních jednotek.
Z dalších textů, které se k tématu vztahují, doporučujeme velmi zajímavý rozhovor s panem Tiécourou Kané, honorárním konzulem České republiky v Mali, nejen o vojenské a bezpečnostní situaci (čtěte ZDE). Analýzu aktuální bezpečnostní a politické situace v Mali a články ze setkání s českými vojáky přineseme v následujících dnech.
Skupinka Tuaregů z MNLA, Mali. Zdroj: YouTube.com
Ohlédnutí za konfliktem
Mali je na africké poměry zemí s velkou snášenlivostí a etnickou tolerancí. Jedinou významnou výjimku v moderní historii země tvoří Tuaregové, etnikum berberského původu, které tradičně obývá zejména sever Mali a další oblasti saharské pouště, především v Alžírsku, Nigeru a Libyi. Tuaregové se vyznačují svým jazykem, kulturou a specifickým hodnotovým systémem, pro který je velmi obtížné je začlenit do moderních státních struktur a podřídit zákonům zemí, na jejichž území žijí. Tito bývalí pouštní nomádi jsou tradičně v opozici vůči centrálním vládám států a vedou vleklé konflikty s jejich pravidelnými armádami. Některé konflikty vygradovaly v boj za nezávislost tuarežských území, např. v Mali a Nigeru v 1. polovině 90. let 20. stol.
Situace se v Mali opět vyhrotila v lednu roku 2012 v souvislosti s tzv. Arabským jarem. Po pádu režimu libyjského diktátora Muammara Kaddáfího se do Mali začali vracet Tuaregové, kteří působili v jeho armádě. Do Mali se vrátili dobře vycvičeni a se značným množstvím zbraní pocházejících z Kaddáfího vojenských skladů. Pod vlivem takto nabyté síly a sebevědomí, které bylo utuženo dlouholetým vojenským výcvikem, začali centrální vládě v Bamaku adresovat své požadavky.
„Bojujme proti šíření lehkých zbraní, vystavme naši zemi na míru.“ Bamako, Mali. Foto: David Lachout
Konflikt naplno vypukl na jaře roku 2012. V březnu byl vojenským pučem, který iniciovala malijská armáda, svržen spolu s vládou prezident Touré, který byl v čele země téměř 10 let. Hlavní záminkou k jeho svržení bylo podfinancování a nedostatečné vyzbrojení armády, která nebyla schopna dobře vyzbrojeným a odhodlaným Tuaregům čelit. Krátce na to Tuaregové sdruženi v hnutí MNLA (Mouvement National pour la Libération de l’Azawad) téměř bez boje obsadili sever Mali a vyhlásili zde svůj stát nazvaný „Azawad“. Nepočetná a špatně vycvičená malijská armáda jim nekladla velký odpor.
Vojenskou iniciativu a kontrolu nad územím nově vyhlášeného státu však velmi brzy převzala radikální islámská hnutí v čele s Ansar Dine a AQMI (Al-Qaida au Maghreb islamique). Jejich hlavním cílem bylo vybudovat na severu Mali stát na principech ortodoxního islámu založeného na náboženském právu šaría, které na obsazených místech začali záhy praktikovat. Světovou veřejnost na sebe nejvíce upozornili ničením hrobek súfijských svatých v Timbuktu zapsaných na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO, které islamisté považovali za projev modlářství a za odklon od jimi vyznávané ortodoxní linie islámu.
Radikální islamisté začali záhy rozšiřovat svůj vliv ze severu Mali směrem k hlavnímu městu Bamaku. Jejich rychlému postupu nebyla malijská armáda, potýkající se také se špatnou morálkou a častými dezercemi, schopna efektivně čelit. Prozatimní malijský prezident Dioncounda Traoré, který byl dosazen armádou po svržení prezidenta Tourého, tak 24. září 2012 oficiálně požádal OSN o vojenskou pomoc, která by pomohla postup islamistů zastavit a severní území vrátit pod kontrolu malijské vlády.
Důsledky konfliktu
Mimo faktické ztráty kontroly malijských úřadů nad severní polovinou země a pošramocené pověsti a sebevědomí malijské armády, byli a jsou hlavními oběťmi konfliktu – jak už to bývá – především civilisté. Konflikt měl za následek 300 000 uprchlíků a vnitřně vysídlených osob. Obyvatelé ze severních regionů Mali utekli před postupujícími radikály na jih a do sousedních zemí, především do Burkiny Faso, Mauritánie a Nigeru.
Sahara, navzdory skutečnosti, že se jedná o relativně řídce zalidněný region, reaguje velmi citlivě na sebemenší změny. Hlavním problémem je zde nedostatek vody a potravin pocházejících z lokální produkce. Větší přesuny či koncentrace osob v tomto regionu se velmi rychle projeví rostoucími humanitárními potřebami a riziky výskytu a šíření nemocí, především vlivem znečištění těch několika málo vodních zdrojů. Konflikt na severu Mali nebyl v tomto žádnou výjimkou.
Vnímání konfliktu
Obě separatistická hnutí – jak tuarežské, které chtělo založit stát na etnickém základě, tak později radikálně náboženské, které inklinovalo ke státu založenému na ortodoxním islámském právu – lze označit za „secesionistická“, tedy jako tendenci odtrhnout území jednoho státu obývaného jedním národem, rasou či stoupenci náboženství.
Konflikt v Mali byl médii – v možné mediální snaze absolutizovat – označován za občanskou válku. Pro svou lokální povahu a nevelký počet bojujících bylo toto označení poněkud unáhlené. Stinným důsledkem konfliktu však je, že Mali ztratilo svůj status na africké poměry demokratické a stabilní země, který budovalo řadu let.
Na životě lidí v Bamaku, ale i v dalších městech mimo konfliktní oblast na severu Mali se nepokoje příliš neprojevují. Foto: David Lachout
S postupem radikálů začala být situace na severu Mali vnímána jako vysoce riziková s potenciálem destabilizovat celý přilehlý region zasahující území několika států. Důvodem obavy z možného rozšíření konfliktu do okolních zemí je především absence fyzických státních hranic nejen v oblasti Sahary a Sahelu. S nedostatečnou kontrolou přeshraničního pohybu osob se potýká velká většina západoafrických států. Tato skutečnost umožnila návrat po zuby ozbrojených Tuaregů z Libye zpět do Mali po pádu Kaddáfího vlády a dodnes umožňuje neomezované a nekontrolované přesuny příslušníků fundamentalistických hnutí mezi jednotlivými státy, což významně omezuje jejich postižitelnost.
Konfliktem, jako možným ohrožením, se však nezabývaly pouze státy západní Afriky. Obavu z exploze a šíření fundamentalismu do Evropy vyjadřovaly také evropské státy. Nábožensky extremistická povaha skupin, které převzaly nad územím severního Mali faktickou moc, čímž vytvořily jakousi základnu, na níž mohly podněcovat k extremismu, byla považována především zeměmi EU za možné ohrožení bezpečnosti. Konflikt také ohrozil ekonomické a strategické zájmy řady západních zemí, které byly nestabilitou a šířením fundamentalismu v regionu významně ohroženy.
Jedním z evropských států, který má v oblasti nemalé zájmy, je Francie. Tato bývalá koloniální velmoc je v oblasti Sahelu významně ekonomicky interesována a se zeměmi v regionu má nezanedbatelnou obchodní výměnu. Konfliktem a rozmachem radikálního islamismu byla – a toto riziko přetrvává dodnes – např. významně ohrožena produkce uranových dolů v sousedním Nigeru poblíž malijských hranic. Doly, ve kterých těží státní koncern Areva, mají pro Francii zásadní strategický význam. Francouzské firmy a státní občané jsou navíc častým terčem útoků a cílem únosů. Z boje proti terorismu v oblasti Sahelu se tak pro Francii stala velmi citlivá a svého druhu i osobní záležitost.
Pokračování k tématu přineseme v dalších článcích.
