Když vám zvláštní zástupce OSN v Somálsku Michael Keating popíše organizaci voleb jako „docela odvážný počin“, nemůže být nejmenších pochyb o tom, že se ve středu v Mogadišu odehrála zcela zásadní událost. Proběhly teprve druhé volby od roku 1991, jejichž výsledek uznal i poražený úřadující prezident; a zároveň volby, které vyprodukovaly snad inspirativního nového prezidenta…

Cynik, respektive somálská protikorupční skupina Marqaati, by středeční somálské volby označil za ty vůbec nejdražší v přepočtu na hlas. Zatímco před pěti lety si 135 náčelníků přímo volilo zástupce v jednokomorovém legislativním orgánu, tentokrát byl proces o poznání složitější – a dražší. Stejný počet stařešinů vyprodukoval na 14 tisíc delegátů, kteří sestavovali rovnou dvoukomorový parlament (mimochodem z jedné čtvrtiny obsazený ženami).

Původně se sice už letos mělo volit přímo – jeden oprávněný občan rovná se jeden hlas – ale v Somálsku zkrátka máloco vychází podle plánu a pravdou je, že z hlediska logistiky by taková vize aktuálně nebyla uskutečnitelná. Také tyto volby se koneckonců od minulého srpna odkládaly hned čtyřikrát, vždy kvůli bezpečnostním hrozbám, a na poslední chvíli se přesouvaly z policejní akademie v centru Mogadiša do útrob pečlivě střeženého mezinárodního letiště Aden Adde. A to se volilo na jednom místě…

Ve finále přesně 328 členů parlamentu zdárně odhlasovalo, obávané teroristické útoky se nekonaly a střílelo se výhradně z radosti. Četná a jistě opodstatněná upozornění na kupčení s hlasy se tedy tentokrát budou povětšinou benevolentně přecházet; v tuhle chvíli totiž stoprocentně platí, že je lepší mít vadné volby než nemít žádné. Tím spíš v zemi, kterou Transparency International řadí na samotný piedestal těch nejzkorumpovanějších.

A jak že to tedy vůbec dopadlo? Na počátku se hovořilo o čtyřech největších favoritech (z celkového počtu 21 kandidátů) rozprostřených mezi dva největší klany Hawiye a Darood. Z prvně jmenovaného se rekrutuje prezident Mohamud a jeho předchůdce Sharif Sheikh Ahmed, zatímco ten druhý reprezentoval premiér Omar Abdirashid Sharmarke a expremiér Mohamed Abdullahi Farmajo (jehož poslední jméno se odvozuje od lásky dotyčného k italskému sýru).

Čistě statisticky měla být ve výhodě první dvojice, takže vítězství Farmaja celkem překvapilo; Mohamud koneckonců po prvním kole vedl poměrem 88:72. To samo o sobě působí spíš nadějně, ovšem cynik by si našel prostor k brumlání i zde – vzhledem k tomu, že si volby z většiny zaplatily státy Evropské unie a USA, může se zdát výhra duálního občana Somálska a Spojených států jako na objednávku Západu…

Napůl Američan, ale větší Somálec než ostatní

Jenže takhle jednoduché to naštěstí není. Být napůl Somálcem a napůl někým jiným je totiž na tamní politické scéně něco zcela běžného. Sám dosavadní prezident Mohamud sice nikdy v zahraničí nežil, zato téměř všichni jeho poradci drželi rovněž britské či americké pasy.

Improvizovaná volební místnost na vojenské základně v Mogadišu. Zdroj: flickr.com

A ani v těchto volbách Farmajo nebyl zdaleka jediným duálním občanem. Jeden z jeho konkurentů, premiér Ali Sharmarke, je třeba Kanaďan. Navíc: mít své kořeny zčásti zapuštěné na americké půdě je pro většinu Somálců stále více akceptovatelné než podpora v Keni, Etiopii či Tanzánii, kterými se chlubí několik dalších kandidátů. Anebo stejně tak běžný sponzoring z Blízkého východu či Turecka. Farmajo byl oproti velké části svých konkurentů vykreslován spíše jako nacionalista.

Farmajova vazba na Spojené státy americké tedy závažným problémem není – však se koneckonců do zámoří v 80. letech vydal jako zaměstnanec ministerstva zahraničních věcí a zprvu čtyři roky ve Washingtonu pracoval na ambasádě. Teprve po zažádání o azyl se přesunul do Buffala za prací, která neměla se Somálskem nic společného. Zrovna Buffalo se ovšem na druhou stranu může pochlubit rozsáhlou komunitou somálských uprchlíků a Farmajo si ho dle výpovědi své dcery nevybral náhodou.

V kontaktu se svou domovinou tedy rodák z Mogadiša zůstal. Roku 2010 se ostatně s prezidentem Sheikhem Sharifem Ahmedem potkal v New Yorku, aby společně prodiskutovali podmínky budoucí spolupráce. Farmajo se nakonec stal premiérem a i přes zkrácené, osmiměsíční období (ukončené spory se samotným Sharifem Ahmedem) v rodné krajině zanechal výraznou stopu.

Poprvé od roku 1991 například Farmajo zeštíhlil kabinet z původně povinných 31 členů na jádro o pouhých osmnácti, přičemž se zbavil vyloženě nadbytečných úřadů jako ministerstva pro turismus (který v Somálsku vpravdě nebují) a divokou zvěř. Zároveň právě on ustavil protikorupční komisi a zkrouhl vládní útraty, když mimo jiné sám létal výhradně druhou třídou. Armádní i policejní složky pod jeho dohledem poprvé za hodně dlouhou dobu dostávaly pravidelnou výplatu.

Samozřejmě, ani za Farmaja nebylo v dlouhodobě tápající zemi vše růžové (až 80 % státních příjmů se prý za jeho administrativy vůbec nezaúčtovalo), nicméně je vskutku výmluvné, že tehdy jeho předčasná rezignace vyvolala demonstrace napříč celou zemí, ale i v zahraničí, kde žije jedna šestina Somálců.

Jeden za všechny, všichni za jednoho?

Právě Farmajovo rozhodné úřadování na postu premiéra nyní vede k nejsilnějšímu prezidentskému mandátu, jaký v Somálsku registrují od roku 1967. Zřejmě jen u něho si totiž somálští zákonodárci dokázali představit, že konečně sjednotí tak dramaticky rozpolcenou zemi.

Od brutální občanské války je Somálsko v podstatě rozparcelováno a mnozí občané za celý život ani nepřekročí hranice svého regionu. Farmajo se přitom už roku 2010 ohradil vůči existující formuli o „čtyřech a půl klanech“ (kdy ta polovina představuje velké množství malých klanů), podle níž se v zemi tradičně dělí mj. parlamentní křesla. Sám rodák z Mogadiša si byl coby premiér schopen hlavní město získat plně na svou stranu, ačkoliv odtamtud byli stoupenci jeho klanu počínaje 90. léty systematicky vyháněni.

Tenhle potenciál svést Somálsko dohromady je o to potřebnější, že vládní centrála v Mogadišu nemá nad státem téměř žádnou kontrolu (samotné hlavní město generuje jen malé zisky z přístavu a letiště; ročně má jít o 200 milionů amerických dolarů, z nichž téměř vše putuje na gáže vládních činitelů), a proto nutně potřebuje ostatní regiony – regiony, které navíc v relativně nově ustavené federaci nabývají na autonomii a sebevědomí.

Od roku 2012 bylo mimo Mogadišu (jehož status dosud nebyl explicitně definován) utvořeno celkem pět federálních států včetně pokročile organizovaného Puntlandu a je tedy jedině dobrým znamením, že teď první Farmajovy kroky ve funkci vedly na setkání s pěti lídry regionálních států. Od jeho plodů se totiž bude leccos klíčového odvíjet.

Řádně zprovoznit somálskou federaci je jedna z největších a nejdůležitějších výzev, která nyní před novým prezidentem leží, není však ani zdaleka jedinou. Terorismus v zemi dál utěšeně dýchá – a také s ohledem na něj má Farmajo své plány. „Al-Shabaab je tvořen mladými somálskými muži a ti si zaslouží být vyslyšeni,“ tweetoval nedávno. Úplně jednoduché a vše řešící asi případné setkání nebude, ale snaha o dialog je sama o sobě svěžím nástrojem, ke kterému se bývalí prezidenti dvakrát neměli.

K čemu se rovněž dvakrát neměli, byla efektivní spolupráce s vlastním premiérem, když poslední čtyři prezidenti za celé své mandáty vystřídali nejméně tři pravé ruky. Sám Farmajo už jeden takový nefunkční vztah zažil z druhé strany a teď se nutně musí vyvarovat opakování situace.

Výchozí pozici pro veskrze úspěšné volební období má lepší než kdekdo před ním a nějaký pokus o sesazení, který roku 2015 s vypětím všech sil přežil jeho předchůdce, si aktuálně nikdo nedokáže představit. Stejně jako návrat exilové vlády, která ještě poměrně nedávno de facto dohlížela na veškeré dění v Somálsku.

Avšak falešných somálských blýskání na lepší časy už tu pár bylo, takže je asi prozatím na místě veškerý optimismus raději krotit…