Africký informační portál - Věcně o Africe

Pišme jinak o Africe

Publikováno: 18.9.2014

Dnešní Afrika prochází zcela zásadními proměnami: sociálními, ekonomickými i politickými. Jsme svědky naplňování lidských práv, ekonomického rozvoje, demokratizace afrických politik či např. úspěchů v ochraně životního prostředí, to vše v rozsahu v minulých desetiletích nevídaném.

Česká média – tomuto vývoji a změnám navzdory – však nadále informují o událostech převážně tragických, často bez jakékoli snahy o postihnutí jejich kontextu. Výsledkem pak může být – a v tomto případě bohužel také často je – velmi zkreslený, až naivistický obraz Afriky, který si skrze tento druh zpravodajství vytváříme.

Nízká úroveň české „africké“ žurnalistiky a způsob prezentace událostí a reálií jsou také jedním z hlavních důvodů, proč projekt Afrického informačního portálu vznikl. Níže uvedený text Tomáše Lindnera, redaktora časopisu Respekt, se fenoménem českého mediálního obrazu Afriky velmi věcně zabývá.

Pišme jinak o Africe. Foto: David Lachout

Pišme jinak o Africe. Foto: David Lachout

Pišme jinak o Africe

Jako novinář cestující každým rokem subsaharskou Afrikou často narážím na stížnosti vůči mé profesi. Vzpomínám třeba na mladou slečnu, která si ke mně přisedla v autobuse směřujícím od konžsko-zambijské hranice do Lusaky, hlavního města Zambie. Když zjistila, co dělám, prohlásila, že sleduje BBC, CNN i západní zpravodajské weby a svoji Afriku v nich vůbec nepoznává. My na Západě prý ukazujeme jen ty špatné stránky.

Podobná situace se přihodila i při rozhovorech v Sowetu, předměstí jihoafrického Johannesburgu, které bylo od 70. do 90. let srdcem vzpoury proti režimu apartheidu. Dnes se třímilionová čtvrť rychle mění: roste tam střední třída, obchodní centra, domky vypadají stále lépe. „Viděla jsem fotografy při práci. Hledali to nejšpinavější, nejzuboženější místo a tam pak fotili,“ stěžovala si učitelka v sowetské střední škole, kde v 70. letech začalo velké povstání středoškoláků proti osnovám rasistického školství.

Jako by se nic nestalo

Pár let po tomto setkání jsem do Respektu psal článek, který byl částečně právě o Sowetu. S fotoeditorkou jsme hledali vhodnou ilustrační fotografii – a v mezinárodních fotobankách, hlavním zdroji zahraničních snímků do novin a časopisů, jsme objevili prakticky jen fotografie sowetských slumů, tedy těch nejzuboženějších míst, o kterých hovořila zmíněná učitelka. Ve skutečnosti tvořily třeba desetinu, dvacetinu Soweta; a hlavně vůbec nevystihovaly tamní život a podstatu změn, k nimž od prvních svobodných voleb v roce 1994 dochází.

Třetí z příkladů, které pro ilustraci vybírám, se stal teď na jaře v Etiopii, při cestě krajem, kde před třiceti lety probíhal poslední velký hladomor. „Proč chcete psát zase o hladu? Proč si nevyberete jiné téma?“ říkal šéf jedné malé kvalitní neziskovky a důkladně si mě měřil očima: „O čem přesně tedy chcete psát? Ještě si do zítřka promyslím, jestli s vámi budu mluvit“.

Pochopil naštěstí, že chci popsat hlavně tu obrovskou změnu, která se v minulých letech v jeho regionu Tigray stala, a tak jsme se znovu sešli a on mi svůj nedůvěřivý výslech vysvětlil: „Před pár lety přijel filmař BBC, který v roce 1984 dělal tu úplně nejslavnější reportáž o hladomoru. Točil dokument o tom, co se tady během let změnilo, a já mu o tom vyprávěl. Ale on nic nepoužil a ukázal jen negativa. Jako by se tady vůbec nic nestalo!“

Jeho rodné město Mekelle, které bylo centrem hladomoru v letech 1984-85, se přitom proměnilo radikálně. Cesty plné výmolů nahrazují kamenem dlážděné ulice. Podél nich stojí nové obchody s elektronikou a spousty barů a stánků s čerstvým džusem. Ve městě jsou tři nové univerzitní kampusy, lidé se učí ukládat drobné úspory v nových bankách, italská firma tu otevřela textilku a za městem stojí větrný park.

Tyto tři příklady ukazují, proč tolik Afričanů i západních znalců Afriky tvrdí, že média náš pohled na tento kontinent pokrucují. Když čteme o Africe, čteme pořád o krizích. Čteme o Kongu, Somálsku, teroristických útocích, nemocech, občanských válkách, hladu. Mediální zpravodajství budí dojem, že to je celá skutečnost. Přitom je to jen část obrazu a o těch ostatních – včetně africké každodennosti, normality, moderního života – média až na výjimky neinformují.

Afrika v českých médiích

A jak Afriku pokrývají česká média? Především nic takového jako „česká média“ neexistuje – jednotlivé tituly se výrazně liší kvalitou i pohledem na svět. Nebylo v mých silách udělat celkový průzkum mediální scény, ale podíval jsem se na tři přední zpravodajské weby, ze kterých stále více čtenářů čerpá své informace o světě. A obávám se, že tento vzorek vcelku dobře zrcadlí celkové české povědomí o Africe.

Na iDnes.cz se kupříkladu v červenci objevila tato africká témata: letecká nehoda v Mali, třikrát zločiny teroristů z Boko Haram na severu Nigérie, dvakrát úmrtí uprchlíků na cestě do Evropy, islámský teror v Somálsku, ebola v západní Africe a neslavné oslavy tří let Súdánu. Pouze negativní zprávy, obvykle krátké a bez vhledu do situace. Stejně dopadlo i pátrání na serveru Novinky.cz.

Server Aktuálně.cz má seřazené zprávy podle kontinentů, a proto je snadné pročíst články o Africe déle do minulosti. Seřazené na jedné stránce působí ubíjejícím dojmem (od „Somálka se odmítla zahalit, islamisté ji zastřelili“ po „Afričané vyhánějí se zbraněmi lékaře, kteří zápasí s ebolou“). V roce 2014 zatím vyšel jediný článek s jakž takž pozitivním sdělením. bylo to v květnu a zněl takto: JAR volí. Poprvé rozhodují i lidé, kteří nezažili apartheid. Pro všechny nejčtenější české weby zkrátka platí, že Afrika je problém a průšvih. Jakékoli pozitivní zprávy se nepíší. A současné psaní o ebole to jistě nezmění.

Afrika však právě zažívá nejlepší období od získání nezávislosti většiny kontinentu v 60. letech. Samozřejmě, válčí se ve Středoafrické republice a v Jižním Súdánu, Kongo a Somálsko jsou pořád rozvrácené a Afrika ještě dlouho zůstane celkově nejchudším kontinentem. Ale současně mezi deset nejrychleji rostoucích ekonomik od roku 2000 patří sedm afrických – a příčinou růstu nejsou jen vyšší ceny nerostných surovin. Podíl obyvatel žijících v absolutní chudobě klesá. Od roku 2006 na jih od Sahary také konečně přichází více běžných zahraničních investic než rozvojové pomoci. Korupce ve státní správě je pořád vysoká, přesto se kvalita vlády zvyšuje. Rozšiřuje se i střední třída, ačkoli žije skromněji než střední třída v Evropě.

Pokrok není pouze hospodářský. Před dvaceti lety byly v celé Africe jen tři demokratické státy, dnes je jich několikrát více – i když kvalita demokracie zatím nejde srovnat s evropskou. Občanské války v polovině devadesátých let zuřily cca v patnácti zemích, dnes asi v pěti. Autokratů samozřejmě v Africe stále vládne příliš mnoho, ale ubývá krutých diktátorů, kteří rozkrádají své země a mučí neposlušné poddané – a kteří v časech studené války ovládali většinu kontinentu.

Dnes je připomínají hlavně Robert Mugabe v Zimbabwe, Omar Bašír v Súdánu a hlavně Isaias Afwerki v Eritreji. Pevnou rukou vládne nový typ autokratů (Paul Kagame ve Rwandě nebo zesnulý Meles Zenawi v Etiopii), kteří se ale na rozdíl od těch minulých starají o rozvoj svých zemí.

Při hodnocení vývoje je přitom nutné pořád myslet na to, že vládnout africkým státům je těžší než v Evropě: mají řadu negramotných obyvatel, spousta lidí žije ve velké chudobě, hranice států vznikly uměle a obsahují etnicky a nábožensky promíchanou společnost. I proto nemůžeme čekat rovnou zázraky. Afrika se přesto podle řady informovaných optimistů nachází uprostřed historické proměny, která v příštích desetiletích z chudoby vyprostí desítky či stovky milionů lidí – podobně jako se to stalo v minulých několika dekádách v Asii. Z českých médií se o tom ale čtenáři a diváci prakticky nedozvědí…

Pokračování článku Pišme jinak o Africe naleznete na webových stránkách časopisu Respekt.

Text je zkráceným přepisem autorovy přednášky z červencového festivalu Doteky Afriky.


file not found1223