Africký informační portál - Věcně o Africe

Proč se nedaří epidemii eboly v západní Africe zastavit?

Publikováno: 23.8.2014

Zpráv o výskytu a šíření eboly nejen napříč africkým kontinentem je v médiích v posledních dnech a týdnech opravdu požehnaně. Dostupných je mnoho informací a čísel – nezřídka poněkud nekonzistentních – o nakažených, zemřelých, nových případech apod. Po určité době se tak jedná o „africké téma“, o kterém hojně a dlouhodobě referují nejen světová média, ale také ta česká. Pohříchu se jedná opět o téma z kategorie „katastrofických“.

Jak se mohlo stát, že se epidemie eboly v západní Africe takto rozrostla, když od samých počátků (únor 2014) je považována za velmi urgentní hrozbu s naléhavou potřebou ji řešit všemi dostupnými prostředky? V nespočtu analýz a článků se lze dočíst, že se jedná o hrozbu s potenciálem přerůst v mezinárodní problém. Proč se ji tedy, navzdory tomuto vědomí a přesvědčení, nedaří eliminovat? Současný vývoj je o to větším překvapením, že ještě v květnu v tisku převládaly optimistické zprávy o minimu nových případů a vyjádření označujících situaci jako „pod kontrolou“.

Poplatní době a české mediální scéně, přinášíme text Davida Lachouta, který Guineu příležitostně pracovně navštěvuje a pokouší se na tyto otázky odpovědět.

virus ebola

Ebola 2.0

S řešením „hrozeb“ a konfliktů ve vzdálených částech světa, tedy daleko od daňových poplatníků, politici obvykle příliš nepospíchají. Atraktivita a pocit účasti nezřídka vydrží pouze zpočátku, kdy má téma ještě punc novosti a hojně se o něj zajímají média, což slibuje politické body. V prvních dnech a týdnech jsme tak obvykle svědky politických proklamací naléhajících na účast a volajících po zásahu. Velmi záhy ale téma ztrácí na aktuálnosti a naléhavosti a po čase – pokud nedozná významnějších změn – z hlavního politického a mediálního diskurzu zcela vymizí. Kvantita případů zvyšuje kvalitu otupělosti.

Takováto nástěnka není v Guinei žádnou vzácností. Conakry, Guinea. Foto: David Lachout

Takováto nástěnka není v Guinei žádnou vzácností. Conakry, Guinea. Foto: David Lachout

Tento neblahý scénář postihl také přístup mezinárodního společenství k epidemii eboly v západní Africe. Po prvních výskytech nemoci v Guinei v únoru 2014 přišla pohotová reakce především mezinárodních organizací v čele se Světovou zdravotnickou organizací a Lékaři bez hranic. Přestože se epidemie záhy rozšířila i do Libérie a Sierry Leone, v květnu začaly přicházet zprávy o snižujícím se počtu nově nakažených a o optimistických vyhlídkách na její zdárné zvládnutí. Tím však zájem o ebolu, coby potenciální mezinárodní hrozbu, výrazně polevil.

Situace se v zápětí opět zhoršila. Organizacím, které se snažily zabránit rozšíření epidemie a které jsou provozně zcela závislé na příspěvcích členských států a donorů, a tedy v první řadě na vůli do boje s takovouto hrozbou investovat, se již nedostávaly prostředky umožňující adekvátní reakci. Nyní, po výrazném zvýšení počtu nakažených, kdy se o epidemii začíná hovořit jako o přímém ohrožení západních zemí, se pozornost opět vrací.

Současná epidemie eboly je dobrým příkladem a ukázkou úzce propojeného, tzv. globalizovaného světa. Připomíná nám, že nezabývat se či podceňovat důsledky takovýchto potenciálně rizikových událostí, byť na opačném konci světa, je nanejvýš nemoudré. Dříve či později se totiž mohou – ať už přímo nebo nepřímo – projevit v ekonomických, bezpečnostních, politických či environmentálních důsledcích kdekoli po světě.

Rovněž proklamace, že rozšíření viru do České republiky je vysoce nepravděpodobné, se může jevit jako přehnaně optimistická. V pralesním regionu na pomezí Guinei, Libérie, Sierry Leone, Mali a Pobřeží slonoviny, kde se virus poprvé objevil a kde byla zaznamenána velká většina nakažených, totiž působí celá řada evropských rozvojových organizací a firem podnikajících zde především v oblasti těžby nerostných surovin.

Hlavní příčiny nezdaru

O samotné nemoci, počtech nakažených a zemřelých, o novém „zázračném“ americkém léku – o tom bylo již napsáno mnoho. Také většina českých médií o ebole referuje, byť převážně formou převzatých zpráv ze zahraničních médií a tiskových agentur. Tyto zprávy ale mnoho neozřejmují o skutečné situaci, o důvodech a okolnostech šíření a neumožní odhalit, co se za čísly ve skutečnosti skrývá. Málokde se lze dočíst detailnější informace např. o velmi specifickém prostředí, ve kterém se nemoc šíří, či o zvycích a mentalitě místních obyvatel, se kterými si lékaři příliš nevědí rady a které jsou jedním z hlavních důvodů, proč se nákazu nedaří zastavit.

Lze identifikovat deset hl. důvodů, proč se nedaří s epidemií eboly úspěšně bojovat, a zastavit tak její další šíření:

  1. Nedostatek finančních prostředků a personálu. Mezinárodní organizace, v čele s WHO a MSF, které především mají boj s takovouto hrozbou v agendě, dělají od počátku výskytu nemoci maximum. Jejich finanční prostředky, a tím i rozsah možných opatření a nasazení v terénu, jsou však omezené a zcela závislé na příspěvcích, které jsou z velké části odrazem již zmiňované politické vůle.
  2. Charakter viru. Ebola je vysoce nakažlivé virové onemocnění, přenášené tělními tekutinami. K tématu se v médiích průběžně vyjadřují přední světoví epidemiologové. Velká většina nakažených se nakazila po přímém kontaktu s nemocnými, jedná se tedy především o příbuzné nebo o zdravotnický personál.
  3. Geografické faktory. Kopcovitý a pralesní region na pomezí zasažených států je velmi obtížně přístupný. Dopravní infrastruktura je zde tvořena takřka výlučně nezpevněnými cestami, které jsou navíc v období dešťů často nesjízdné. Mnoho vesnic v regionu je dosažitelných pouze pěšky či za použití vrtulníků, což výrazně ztěžuje efektivitu reakce a pátrání po lidech, kteří přišli do kontaktu s nakaženými.
  4. Vysoká mobilita obyvatel. Pro obyvatele především agrárních oblastí západní Afriky je velmi příznačné cestování za prací či za příbuznými, nezřídka desítky či stovky kilometrů daleko, což umožňuje šíření nemoci i do vzdálených regionů. Oblast je např. bohatá na naleziště diamantů a zlata, za jejichž těžbou místní – často ilegálně – cestují do sousedních států.
  5. Absence fyzických státních hranic. Jedná se o fenomén v západní Africe nijak výjimečný. Mimo hraniční přechody nedělí území jednotlivých států velmi často žádná překážka, která by zabraňovala překročení státních hranic a šíření nemoci „po zemi“. V pralesní oblasti s největším výskytem se sbíhají „hranice“ několika států: Guinei, Libérie, Sierry Leone, Mali a Pobřeží slonoviny. Ebola se již objevila ve třech z nich.
  6. Společenské faktory. Snahy zastavit šíření eboly významně znesnadňují zvyky a tradice místních obyvatel založené na velmi blízkém osobním kontaktu a komunitním základě. Při pohřbu je např. zcela samozřejmé, že se zesnulým se všichni „osobně rozloučí“, což je velké riziko pro přenos viru. Mnoho lidí také např. nedůvěřuje moderní lékařské vědě a vyhledává raději pomoc u lidových léčitelů a šamanů.
  7. Hygiena a znečištěné zdroje vody. Není žádným tajemstvím, že úprava odpadních vod v západní Africe nedosahuje ani zdaleka evropských standardů. Odpadky spolu s odpadními vodami končí nejčastěji v místních řekách, které jsou zároveň zdroji pitné vody, což má za následek znečištění a kontaminaci.
  8. Strach a nedůvěra. V souvislosti s nemocí se v západní Africe šíří značná atmosféra strachu, která lékařskému personálu výrazně ztěžuje práci. Někteří nakažení odmítají dobrovolně nastoupit do nemocnic a před lékaři se ukrývají.
  9. Nedostatky terénní činnosti. Mezinárodní organizace zpočátku selhávaly především v komunikaci s obyvateli, která je pro zvládnutí takovéto hrozby zcela zásadní. Bez spolupráce s lokálními autoritami – duchovními, náčelníky, grioty („nositel tradice“, „starší“, v komunitě velmi respektovaný), se jim nedařilo místní obyvatele přesvědčit o potřebě a nezbytnosti opatření.
  10. Hrdost. Místní politické autority jen velmi neochotně přiznávají, že není v jejich silách šíření eboly zastavit. Zejména v guinejském tisku lze od začátku výskytu eboly číst proklamace, že „situace je pod kontrolou“ a že „ji naši odborníci řeší“ apod. Účast mezinárodních organizací a západních odborníků považují za projev ponížení a jen neochotně přistupují na opatření, která mají šíření zabránit.

Mnoho nakažených je ze zdravotnického personálu. Foto: Simon Pierre Mara

Mnoho nakažených je ze zdravotnického personálu. Foto: Simon Pierre Mara


file not found1223