Problematice afrických migrantů je věnován v evropských médiích nemalý prostor. Běžné jsou např. fotografie přeplněných lodí Afričany směřujících do Evropy nebo jak přelézají ploty u španělských enkláv v severním Maroku. Tento jev, který je drtivou většinou Evropanů přijímaný negativně, má však na Afriku (nikoli pouze na samotné migranty) jednoznačně pozitivní dopad – peníze, které posílají „domů“, tzv. remitence, totiž pomáhají v nemalé míře bojovat proti chudobě. 

Tento článek od Ludmily Bryndové se  právě úlohou remitencí v subsaharské Africe zabývá. Jeho hlavním cílem je zodpovědět otázku, zda jsou remitence vhodným nástrojem boje proti chudobě afrických států a zda je potřeba je jako takové zvýhodňovat oproti ostatním finančním operacím.

Remitence podle odhadů Světové banky již předčily svým objemem oficiální rozvojovou pomoc (ODA) i přímé zahraniční investice.

Pojem remitence lze definovat hned několika způsoby, pro článek byla vybrána definice Světové banky, která remitencemi rozumí soukromé převody od migrantů, kteří pracují v hostující zemi, k příjemcům v zemi jejich původu.[1] Remitence lze různě kategorizovat, tento článek však pracuje pouze s rozdělením na remitence tzv. formální a neformální. Formální remitence jsou finance, zaslané prostřednictvím specializovaných společností (např. Western Union, Chequepoint, First Remit, Money Gram či Travelex Money Transfer), převodem na účet, poštou apod. Charakteristickým znakem této kategorie je, že jsou peníze vystopovatelné a je možné změřit objem těchto remitencí. Oproti tomu neformální remitence jsou způsoby transferu financí, které nelze vystopovat (anebo jen velmi obtížně) a tudíž je nelze ani změřit. Mezi neformální remitence patří například využití známých, řidičů autobusů nebo kurýra pro dopravu peněz. Tyto způsoby mohou být přijatelnější díky nižší ceně, rychlosti nebo anonymitě, mohou být nicméně také méně spolehlivé.

Západoafrický frank. Ilustrační foto.

Současné migrační toky mají svůj původ již v době po 2. světové válce. Podíl migrantů narůstal, v současné době tvoří asi 3% světové populace. Remitence podle odhadů Světové banky již předčily svým objemem oficiální rozvojovou pomoc (ODA) i přímé zahraniční investice. Je nicméně velmi obtížné stanovit konkrétní sumu, vzhledem k povaze neformálních remitencí, jejichž odhady se pohybují mezi 8% – 85% celkového proudu oficiálních remitencí a které jsou charakteristické pro Afriku. Pro Afriku je také typický fenomén tzv. jih – jih migrace, kterým se rozumí migrace v rámci regionu a která z celkového počtu afrických migrantů tvoří asi 70%.

Podle mnohých studií bylo prokázáno, že remitence mají jednoznačně pozitivní dopady na snižování chudoby, že slouží jako stabilizační fondy v případě ekonomického poklesu či přírodní katastrofy a že izolují chudé země od šíření ekonomických šoků. Ze sociologického hlediska slouží k investicím do lidského kapitálu (vzdělání a zdraví), k investicím do malého podnikání a ke zvyšování lokálních příjmů (ačkoli remitence jsou zasílány konkrétním osobám, ty je používají pro nákup v oblasti, čímž zvedají zisky ostatních obyvatel v regionu).

Remitence lze tedy považovat za nástroj boje proti chudobě, je ale otázka, zda jsou zároveň nástrojem rozvoje ekonomik. Na tuto otázku se pokoušelo odpovědět již několik autorů a jejich závěry mohou být překvapující. Ačkoli remitence jednoznačně snižují chudobu (v průměru platí, že 10% nárůst podílu remitencí na HDP země vede ke snížení počtu lidí žijících pod hranicí chudoby o 1,6 %) nelze popřít některé negativní efekty, které mohou remitence mít. Mezi ně patří například snižování nabídky práce ze strany financovaných domácností, odchod kvalifikované síly do zahraničí, financování teroristických aktivit a kriminální činnosti. Z makroekonomických důsledků jsou nejčastěji uváděny jako příčina odsouvání nezbytných ekonomických reforem, znehodnocení měny v případě prudkého nárůstu objemu remitencí, případně závislost ekonomiky na příjmu z remitencí, která může vést k propuknutí tzv. holandské nemoci. Žádný z těchto důsledků však nebyl prokázán.

Ve srovnání s ostatními světovými regiony jsou na ně uvaleny nejvyšší poplatky, které mohou tvořit až 30% z posílané částky.

Ačkoliv pozitivní účinky remitencí na snižování chudoby dokázány jsou, stále je pro africké migranty obtížné posílat finance zpět do domovské země. Ve srovnání s ostatními světovými regiony jsou na ně uvaleny nejvyšší poplatky, které mohou tvořit až 30% z posílané částky. Čím méně financí migrant posílá, tím vyšší je procentuální poplatek. Dále je v některých případech nutné zaplatit ještě poplatek za převod měny. Nejvyšší poplatky jsou dlouhodobě u společností Western Union a Money Gram. Oficiální cesty remitencí mohou být pro migranty nevýhodné i z dalších důvodů, mezi které patří například nutné prokázání totožnosti migranta, nedůvěra ve finanční instituce, které v Africe nemají dobrou pověst, nebo nedostatek poboček, které mohou být v nepřekonatelné vzdálenosti od příjemce. Neformální cesty remitencí se mohou zdát výhodnější, nicméně mohou být také v tak nestabilním regionu jako je Afrika rizikovější.

Je dobré se zamyslet, zda by nebylo vhodné vytvořit systém pro zasílání remitencí, který by zvýhodňoval africké migranty namísto toho, aby jim nastavoval nejméně výhodné podmínky. Vždyť remitence jsou pozitivním nástrojem pro snižování chudoby, což je mimo jiné jeden z miléniových cílů OSN. První pokusy o usnadnění pro zasílání remitencí již byly učiněny, nicméně žádný z nich nezanechal dalekosáhlejší důsledky. Tyto pokusy provedly zejména africké státy (např. Ghana povolila emigrantům bezcelně dovážet zboží pro vlastní potřebu, nicméně se tím rozmohl obchod s nezdaněnými elektronickými spotřebiči a proto byla tato strategie jen krátkodobým nástrojem; Súdán zavedl výhodný měnový kurz pro emigranty). Jedním z nadějnějších pokusů bylo založení Afrického institutu pro remitence, který byl založen Africkou unií a měl za úkol monitorovat situaci v této oblasti. Jeho cílem se postupně stalo snižování poplatků za posílání peněz, zpřístupnění služeb pro investice a ukládání peněz pro příjemce či investiční programy pro příjemce. Tento projekt nicméně již delší dobu nefunguje a zatím nebyl projeven zájem o jeho obnovení. Otázkou tedy zůstává, proč zde nebyla ustanovena žádná jiná instituce, která by nejen monitorovala remitence, ale zároveň se snažila o usnadnění jejich transferu.

[1] „are current private transfers from migrant workers who are considered residents of the host country to recipients in their country of origin“

Ratha, Dilip a Mohapatra, Sanket a Silwal, Ani. 2009. „Outlook for Remittance Flows 2009-2011: Remittances expected to fall by 7-10 percent in 2009″ Migration and Development Brief,  10, s. 8. Migration and Remittances Team Development Prospects Group, World Bank.

Seznam literatury:

Lindley, Anna. 2008. African Remittances and Progress: Opportunities and Challenges‘ Análisis del Real Instituto. Madrid: Real Instituto Elcano.

Stojanov, Robert a Novosák, Jiří. 2008. „Migrace místo pomoci? Remitence a cirkulace mozků jako nátroje rozvoje.“ Mezinárodní vztahy 43, 1, 38-77.

Stojanov, Robert. 2011. „Remitence a jejich rozvojový dopad.“ In: Migrace a rozvoj. Rozvojový potenciál mezinárodní migrace. Eds. Věra-Karin Brázová a Robert Stojanov. Praha: Fakulta sociálních věd, Karlova univerzita v Praze, 44-65.

The Economist. 2014. Do the middlemen deserve their cut? www.economist.com.

Světová banka. Remittance prices worldwide. http://remittanceprices.worldbank.org/en.

BBC news. 2014. Remittance fees hurt Africans, saysComic Relief. www.bbc.com