Čínská velikonoční návštěva v Česku vzbudila mnoho emocí, ale též rozpoutala debatu obhájců a odpůrců této asijské mocnosti, kteří proti sobě mimo jiné šermovali argumenty pro a proti pronikání Číny do Afriky. Z jedné strany znělo, že si Čína (nejprve) ekonomicky podmaňuje státy černého kontinentu. Argumentem druhé strany pak byla prospěšnost vzájemného obchodu a čínských rozvojových projektů. Která z těchto stran měla pravdu?

Ponechme stranou „české konsekvence“ a emoce, jež vyvolala návštěva čínského prezidenta se skupinou plně profesionálních vlajkonošů a vítačů v Česku, a zkusme se nad pronikáním Číny do Afriky zamyslet nezaujatě. Hlavní otázka tedy zní, jedná se v tomto případě o neokolonialismus Říše středu, nebo o vzájemně prospěšnou výměnu zboží a pomoc rozvojovým zemím?

V době, kdy se před více než 130 lety v Berlíně „porcovala Afrika“, byl osud Číny velmi podobný černému kontinentu. Sama Říše středu byla donucena k podřízenosti evropským mocnostem (a později ji čekal ještě tvrdší úděl pod botou japonskou). Její první zájem o Afriku je datován teprve do období dekolonizace, kdy se postavila na stranu Afričanů v jejich boji za nezávislost na evropských mocnostech.

Čínský ekonomický zázrak, který byl nastartován v 80. letech, vedl k jejímu zvýšenému sebevědomí, jež se projevovalo mimo jiné tím, že se začala mnohem více rozhlížet také vně svých  hranic. V letech 2000-2011 investovala Čína v Africe relativně podobnou částku, jako Spojené státy (75, respektive 90 miliard USD). Obrovský rozdíl však byl v jejím zacílení – na rozvojové projekty totiž šlo pouhých 0,014 % z této sumy! Navíc Čína ochotně půjčuje rozvojovým zemím, které téměř jistě své dluhy nikdy nesplatí, a otázka je, co za to bude v budoucnu požadovat – kontrolu financí a následně i správu země jako před 130 lety Evropané v Egyptě?

Druhým problémem je fakt, že západní státy zaměstnávají při stavebních projektech místní dělníky, zatímco Čína si svoje dělníky dováží (o čemž jsme se mohli přesvědčit také v Evropě, např. při stavbě polské dálnice). Když např. v 70. letech budovala 1 800 km dlouhé železniční spojení mezi Tanzanií a Zambií, zaměstnala na tomto „rozvojovém projektu“ 60 tisíc vlastních dělníků…

Hlavním lákadlem a současně atraktivním exportním artiklem jsou nerostné suroviny. Čínské „investice do afrického rozvoje“ v oblasti těžby daly Říši středu nenápadným způsobem kontrolu nad 97 % světového trhu vzácných kovů! V Angole pak dostala pod svoji kontrolu více než 40 % ropných zásob země. Dále si také Čína kupuje či na dlouhá desetiletí pronajímá miliony hektarů zemědělské půdy od států, které nejsou schopny samy živit svoje obyvatelstvo. Především pak na Madagaskaru a v jižní Africe.

V Džibutsku byl oznámen plán na vybudování vojenské námořní základny, která má „pomáhat námořnímu obchodu a bojovat s piráty“ u východoafrických břehů. Budování této základny na kontinentu by však krom velmocenských zájmů mohlo v budoucnu hájit též zájmy čínských obyvatel, kterých se do Afriky přestěhoval již více než 1 milion (z toho 1/4 se nastěhovala do Angoly, v níž skupují nerostné bohatství země a jejich procentuální podíl na tamní populaci již přesáhl 1 %).

Jako poslední nám zbyl hlavní argument zastánců – obchod. U 92 % afrických států je Čína mezi 4 největšími exportéry do afrických zemí, zatímco pouze v 50 % případů patří mezí hlavní 4 importéry. Navíc skladba čínského importu se omezuje téměř výhradně na suroviny (ropa, platina, hliník, měď, kobalt, zlato, uran, železná ruda a diamanty – 80 % jejich vývozu ze Sierry Leone směřuje do Číny!) zemědělské komodity (bavlna, arašídy, káva), zatímco do Afriky vyváží zboží s vyšší přidanou hodnotou, které ničí místní konkurenci (opět máme osobní zkušenost i z Evropy). Budování čínských továren, které jsou i na africké poměry proslulé velmi špatnými pracovními podmínkami, také obraz „východního investora“ příliš nevylepšuje.

Na závěr tedy 6 hlavních příznaků čínského pronikání do Afriky srovnejme s aktivitami Západu. V případech dovozu levných afrických surovin, budování vojenských základen či struktury obchodních bilancí si obě strany více méně nemají co vyčítat. Ale při pohledu na rozvojovou spolupráci, provádění stavebních projektů a s tím související imigrací do zemí černého kontinentu představuje Čína větší hrozbu pro africké společnosti. Afričtí vůdcové jsou momentálně krátkozrace za čínský zájem rádi především proto, že jim asijská mocnost nemluví do jejich vnitřních záležitostí – otázkou však je, jak dlouho tomu tak zůstane. Současně ji též vidí jako vzor, který chtějí následovat na cestě reforem za účelem dosahování pravidelných obřích ekonomických přírůstků. A v neposlední řadě se také jedná o pochopitelnou touhu odvrátit se od bývalých podmanitelů k zemi s podobnými zkušenostmi z minulého století, která se úspěšně vzepřela.

Podíváme-li se na dnešní Afriku prizmatem 1. poloviny 20. století, s trochou nadsázky můžeme konstatovat, že se toho pro Afričany zase tolik nezměnilo. Oficiálně sice existuje 54 nezávislých států, a kontinent má více než 5x vyšší počet obyvatel. Afrika je však nadále zavalena importem levnějších výrobků brzdících její vlastní rozvoj, je degradována na pouhého dodavatele surovin, a musí čelit vnější (zatím slabší) kolonizační vlně. Jediné, co se změnilo, je těžiště koloniálních metropolí, které se přesunulo několik tisíc kilometrů na východ.

Samozřejmě by nebylo fér odsoudit současné aktivity Číny předem. Nikdo dnes nedokáže říct, zdali se tahle hrozba naplní, nebo se ukáže planou. Na druhou stranu by nás historie měla naučit ostražitosti. Ostatně když první Francouz v roce 1830 vstoupil do Alžírska, také vše vypadalo dosti nevinně. O 130 let později již v zemi bylo téměř 10 milionů Evropanů, kteří tvořili 20 % obyvatel, a měli 50 % zastoupení v alžírském parlamentu, v zemi zuřila osvobozenecká válka s vlnou terorismu na obou stranách, na jejímž vrcholu bylo za pouhé dva měsíce spácháno neuvěřitelných 800 teroristických útoků…