Africký informační portál - Věcně o Africe

Stane se Turecko další mocností v Africe?

Publikováno: 10.1.2017

Období kolonialismu za sebou zanechalo silné vazby evropských států na Afriku. Tyto vztahy mají obvykle podobu bilaterální a multilaterální spolupráce. Zahrnují široké spektrum oblastí počínaje rozvojovou spoluprací, vzájemným obchodem, kulturní výměnou, v neposlední řadě pak i politická témata. Vedle Evropy se v Africe profilují i další významní aktéři: Čína, Indie a USA. Asijské velmoci usilují v první řadě o intenzivní obchodní výměnu, která se projevuje mj. jejich silnými komunitami především na africkém východním pobřeží. USA se do značné míry soustřeďují také na rozvojovou pomoc, vojenskou spolupráci a boj s terorismem. Trochu v pozadí tak stojí turecko-africké partnerství, jehož tradici lze datovat ještě před začátek nového milénia.

Země Subsaharské Afriky, ve kteých má Turecko největší zájmy. Nigérie, JAR, Ghana, Súdán a Etiopie jsou největšími obchodními partnery Turecka. Niger, Kamerun, Keňa a Angola v posledních letech podepsaly spolupráci v oblasti energetiky. Somálsko je největší příjemce rozvojové pomoci.

Země subsaharské Afriky, ve kterých má Turecko největší zájmy. Nigérie, JAR, Ghana, Súdán a Etiopie jsou největšími obchodními partnery Turecka. Niger, Kamerun, Keňa a Angola jsou zeměmi, s nimiž Turecko nedávno podepsalo spolupráci v oblasti energetiky. Somálsko je největší příjemce rozvojové pomoci.

Na africký kontinent zasahovala jako předchůdce Turecka už Osmanská říše. Pod jejím vlivem se nacházela část severní arabské Afriky a dnešní Somálsko. Prostřednictvím enkláv a historických diplomatických vazeb udržovala kontakt také s muslimskými komunitami v dnešní Eritreji, Etiopii, Súdánu a říší Kánem-Bornu. Po jejím rozpadu se však osmanské vazby vytratily. A protože se Turecko nestalo koloniální mocností, jejich budování muselo začít prakticky od nuly. Některé z původních motivů jsou však patrné i v současné turecké zahraniční politice vůči Africe. 

Počátek tureckých snah o pronikání do Afriky datujeme k roku 1998. Rozvoj ekonomických, kulturních a politických vazeb měl zajistit tehdy přijatý Opening to Africa Plan. Když se v roce 2002 dostala k moci politická strana současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana, deklaratorní přístup se začal intenzivně proměňovat v reálnou zahraniční politiku. Návštěvy tureckých politiků v afrických státech, summity, otevírání tureckých ambasád a další aktivity přispěly k položení základů nového partnerství. Turecko se stalo pozorovatelem při Africké unii a členem Africké rozvojové banky. Navazování turecko-afrických vztahů navíc nebrání ani problematika tlaku na reformy či dodržování lidských práv. Stavem turecké společnosti otřásají silné represe a prezident Erdogan tak necítí potřebu v tomto směru na africké vůdce apelovat. Ideologická rétorika je však přesto v jeho projevech vůči Africe patrná. Turecké snahy o pronikání do Afriky lze vnímat i jako způsob, jak se postavit do role nejen regionálního, ale také globálního velmocenského hráče.

Tři dimenze pronikání Turecka do Afriky

Nejvýznamnějším tureckým partnerem se stalo Somálsko. Dlouhodobě patří mezi hlavní příjemce turecké rozvojové pomoci, Turecko je zároveň největším donorem mimo skupinu zemí OECD-DAC. V Mogadišu operuje největší diplomatická mise Turecka a aerolinky Türkish Airlines obnovily do somálského hlavního města po dvaceti letech mezinárodní letecké spojení. Důležitou motivací stojící v pozadí, je turecká podpora muslimskému světu. Somálsko představuje „muslimského přítele“, jemuž je potřeba pomáhat, protože mu „západní svět pro svou odlišnost nemůže nikdy plně porozumět“. Tento fenomén je patrný i na blízkých vztazích Turecka s Keňou a Ugandou. Keňa představuje partnera v řešení somálské situace, v obou zemích ale spatřujeme především boj s islámským hnutím Gülen či jinak také Hizmet. Síť následovníků Fethullaha Gülena, jednoho z ústředních nepřátel stávajícího tureckého režimu, totiž zasahuje také na africký kontinent. V tzv. gülenských školách vychovává studenty k myšlenkám, které nejsou slučitelné s vizemi tureckého prezidenta Erdogana. Ten při svých návštěvách vyzývá africké lídry k jejich uzavírání a poukazuje na snahy hnutí rozvrátit turecké zahraniční aktivity i jeho domácí politiku. Za další důkazy náboženské motivace turecko-africké spolupráce lze počítat investice do oprav a budování mešit v Somálsku či podpora při otevření ambasád Mauritánie a Gambie v Ankaře. Obchod ani jiné vztahy s těmito státy nejsou silné, žije v nich však významná muslimská komunita. Paradoxem je, že se Turecko při navazování kontaktů s takovými státy snaží otevřeně profilovat jako země se sekulární politikou. Silná provázanost náboženství s autoritářskými praktikami prezidenta Erdogana však v domácím prostředí hovoří o přesném opaku.

Turecké velvyslanectví v somálském Mogadišu. Zdroj: Wikimedia.

Turecké velvyslanectví v somálském Mogadišu. Zdroj: Wikimedia.

V ekonomické rovině je tureckou motivací pragmatismus. Zhoršená ekonomická situace v Evropě a neklid na Blízkém východě narušují turecký zahraniční obchod. Turecko se tak snaží orientovat i na další světové trhy, z nichž by mohlo čerpat, ale především na ně vyvážet své produkty. Přestože turecko-africký obchod narůstá (byť stále nepřesahuje několikamiliardové částky dolarů), poměr exportu a importu hovoří jasně o převaze vývozu. Turecko přitom nemůže konkurovat kvalitě jiných mocností, které v Africe investují. Nedá se tak předpokládat, že by zaujalo rovnocenné postavení např. vedle Číny či Indie, nebo si výrazněji kompenzovalo ztráty z ruského či iráckého trhu. Přesto však pozorujeme nárůst především malých a středních tureckých podniků, které v řadě afrických států spouštějí svůj byznys. Snaha získat africké suroviny je zatím minimální. Některé turecké společnosti však začínají investovat do ropného průmyslu. V oblasti větších zakázek převažují infrastrukturní a stavební projekty.

Shrnutí

Za tureckým pronikáním do Afriky můžeme vidět několik motivací. Snaha ukázat, že Turecko je globálním hráčem s komplexní zahraniční politikou, může být jednou z nich. Svou roli hraje také podpora muslimským komunitám po světě, která se v turecko-afrických vztazích projevuje poměrně výrazně. V neposlední řadě je pak také potřeba vnímat oslabené ekonomické vazby Turecka s Evropou, Ruskem či Irákem, které nutí k vyhledávání nových potenciálních trhů. Rozsah tureckých aktivit vůči Africe však stále dosahuje relativně slabých intencí a v blízké době tak nelze očekávat, že by Turecko ohrozilo postavení velmocí, které jsou v Africe usazeny déle a pevněji.


file not found1223