Tunisko si dnes připomíná 10 let od útěku prezidenta Zine El Abidina ben Aliho a výročí Jasmínové revoluce, která inspirovala řadu[1] povstání v Severní Africe a na Blízkém Východě známých jako Arabské jaro. Tentokrát ale v tichosti – v duchu protipandemických opatření zakazujících noční vycházení. Někteří Tunisané vidí v opatřeních jen snahu vlády vyhnout se protestům, které mnozí z nich na dnešní výročí plánovali.
Přestože v rámci Arabského jara jediné Tunisko stále stabilně pokračuje v dobře nastartované demokratické transformaci, při níž proběhlo několik soutěživých voleb, lidé dosáhli svých požadavků na svobodu projevu, svobodné sdružování občanské společnosti a svobodu tisku, Tunisané jsou zklamáni a zažívají jisté porevoluční vystřízlivění.
Většina Tunisanů by si rozhodně nepřála návrat do roku 2011 k ben Alího diktátorskému režimu, se stávající situací v zemi ale nemohou být spokojeni. Stále totiž čekají na splnění svých revolučních požadavků na pracovní místa a podmínky pro důstojný život.
Vyobrazení Mohameda Bouaziziho, jehož smrt vyvolala v Tunisku povstání a následnou Jasmínovou revoluci, na budově pošty v Sidi Bouzid. Zdroj: Angus Mcdowall/Reuters.
Ekonomická ani sociální situace se od revoluce zásadním způsobem nezlepšila a vláda znovu čelí sílícímu protestnímu hnutí a celostátním stávkám paralyzujícím produkci ropy a fosfátů. Světová koronavirová pandemie zasáhla i do tuniského pracovního trhu a počty nezaměstnaných narostly i mezi vzdělanější částí populace. Nejhůře jsou na tom vnitrozemské regiony, kde míra nezaměstnanosti mladých lidí dosahuje až 30 %. To je také nejčastější příčinou, proč se mladí Tunisané stále častěji uchylují k nelegální migraci. Ulice plné nezaměstnaných mladých mužů nahrávají také džihádistickým skupinám a obchodu s drogami, který je mnohdy nejsnazší, často však i jedinou možností přivýdělku. Tuniská centrální banka a Mezinárodní měnový fond letos přepokládají historický pokles tuniského HDP o 7 %, tedy zcela nejhorší vývoj ekonomiky od zisku nezávislosti. Tunisko tak čeká v tomto roce v mnoha ohledech velmi tvrdá zkouška jeho mladé demokracie.
[1] V Egyptě a Bahrajnu vypukly obrovské demonstrace vedoucí k pádu režimů a občanská válka zachvátila Libyi, Sýrii a Jemen.
Zdroje:
Moncef Slimi. 2020. Tunisians are disappointed, 10 years after the Arab Spring. Deutsche Welle.
Bouazza ben Bouazza. 2021. Somber Tunisia marks 10 years since revolution in lockdown. The Associated Press.
Angus McDowall, Tarek Amara. 2020. Ten years on, anger grows in Tunisian town where ‚Arab Spring‘ began. Reuters.
