Africký informační portál - Věcně o Africe

BLOG: Zápisník z Keni díl 15: Safari, nemocnice a škola daleko za sluncem

Publikováno: 28.1.2016

S blížícím se datem našeho odletu se snažíme dohánět co nejvíce cestovatelských restů. Jednoznačnou povinností pro každého turistu v Keni je safari, které nechybělo ani v mém itineráři. Protože však nejsme tak úplně běžní turisté, navštívili jsme v minulém týdnu i méně tradiční místa – česko-keňskou nemocnici ve městečku Itibo a školu spojenou se sirotčincem na odlehlém ostrově Rusinga.

Z pestré nabídky keňských safari jsem si vybral to nejznámější; národní rezervaci Masai Mara, doplněnou o jednodenní zastávku ve značně menším národním parku Lake Nakuru. Prvně je potřeba poznamenat, že na safari jsem se vydal netradičně sám, jelikož Tomáš už si tuto příjemnou povinnost odbyl před několika lety s rodiči. I přes celkově malý turistický zájem o Keňu v tomto roce jsem však nebyl na safari sám, nýbrž jsem se přidal do pěkné mezinárodní skupinky tvořené dvěma Maďary, Jihokorejcem, Kambodžanem a keňským průvodcem.

Veselé příběhy ze safari

Již na první pohled byli nejzajímavější členové naší skupiny dva dobrodruzi z daleké Asie. Ti se své role podivínů zhostili svědomitě, když využívali každého volného okamžiku k pokládání zvláštních otázek. Jihokorejcovu specialitu představoval výběr dvou náhodných zvířecích druhů a dotazování se našeho průvodce, kdo by vyhrál v jejich vzájemném souboji. Podobný styl otázek jakoby odkoukal z populárního britského seriálu Derek.

To ovšem ještě nebylo nic proti kambodžskému účastníkovi zájezdu, který sice strávil posledních dvanáct měsíců na vojenské misi v Pobřeží Slonoviny, ale Afrika ho evidentně stále překvapovala. Jeho otázky tak směřovaly prakticky na všechno, co viděl kolem sebe – s výjimkou zvířat. Tak třeba zatímco jsme všichni s údivem sledovali skupinu lvů, jak zabíjí a následně požírá nebohého dvousetkilového buvola, Kambodžan věnoval veškerou svou pozornost před námi zaparkovanému autu s nápisem Abraka Dabra a marně se snažil strhnout průvodcovu pozornost na tento mysteriózní nápis, jehož význam potřeboval ihned za každou cenu objasnit.

Masai Mara

Národní rezervace Masai Mara

Když nás pak náš stálý průvodce na chvíli předal jednomu místnímu (asi aby si odpočinul od těch otázek), využil Kambodžan střelhbitě příležitosti a přerušil průvodcovo vyprávění o nebezpečném buvolím brodění řeky a následném úmrtí mnoho z nich ve spárech krokodýlů nebo hrochů otázkou, jestli už on sám někdy zkusil řeku přebrodit. Průvodce následně počkal pár vteřin v domnění, že tazatel co nevidět vybuchne smíchy a řekne, že to byl vtip, ale jakmile mu došlo, že otázka byla myšlena vážně, odpověděl důležitě: „Ne, mám rád svojí rodinu“. Celá situace pak byla o to absurdnější, že zhruba o padesát metrů dál vedl přes řeku velký, bytelný most.

Aby však celé mé povídání o safari nebylo jen o těchto dvou šoumenech, je nutné zmínit ještě náš nocleh v kempu na hranici národní rezervace Masai Mara. Jak bývá mým zvykem, vybral jsem si to nejlevnější možné ubytování, což v tomto případě představovalo napevno postavené stany jen pár metrů za hranicí rezervace – vtip je však v tom, že mezi kempem a rezervací plnou divokých šelem nebyl žádný plot. Naše bezpečí tak bylo v rukou místních masajských strážců, jejichž jedinou zbraní byl vlastnoručně vyrobený oštěp. Na druhou stranu je nutno uznat, že se masajští sekuriťáci tvářili jako velcí profesionálové a ujišťovali nás, že určitě zůstanou celou noc vzhůru, aby nás chránili. Asi snad nemusím dodávat, že když jsem šel hodinu poté na záchod, všichni už spokojeně dřímali.

Nemocnice daleko za sluncem

Jelikož mě nakonec v kempu žádná šelma nezamordovala, mohl jsem se, tentokrát už zase s Tomášem, vydat na další výlet. Naším cílem tentokrát nebyla typická turistická destinace, nýbrž místo, kterému se většina lidí snaží vyhýbat – nemocemi zamořená vesnice Itibo. Avšak přesně takové místo podle svých slov před deseti lety hledal doktor Aleš Bárta, když chtěl v Keni založit malou nemocnici. Nakonec tedy narazil na Itibo, kde již více než jednu dekádu pomáhá místním s jejich zdravotními trablemi a zároveň poskytuje skvělou praxi českým studentům medicíny, kteří se nebojí náročných keňských podmínek a dobrovolně zde stráví jeden měsíc.

Není však nutné představovat si pobyt v Itibu jako v nemocnici uprostřed válečné zóny – samotné zdravotnické centrum je obklopené exotickými palmami, kolem pobíhá domestikovaná psí rodinka (jejíž členové dostali originální jména Čenda, Čendice a mikro Čenda), hned za okny jednotky intenzivní péče místní údržbář dojí krávu a místní? Ti jsou nesmírně vděční, že konečně mají k dispozici kvalitní lékařskou péči. Nic již tak nebrání idylickému soužití. Jak trefně dodal jeden ze zaučujících se mediků: „Je to tady tak hezké, že sem místní občas chodí jenom posedět.“

Vstup do nemocnice Itibo

Vstup do nemocnice Itibo

Náš krátkodobý pobyt v Itibu s sebou přinášel i řadu komických situací; jelikož všichni běloši pohybující se v nemocnici byli doktoři, považovali nás místní za součást lékařského týmu a několikrát za námi přišli s žádostí o pomoc. A ačkoliv se považuji za člověka mnoha talentů, na trhání zubu či šití hlavy jsem si ještě netroufl.

I přes svou nelehkou dostupnost prý nemocnice v Itibo paradoxně, na rozdíl od našeho domu v metropoli Nairobi, netrpí přerušováním dodávek vody. Na druhou stranu tam jsou prý poměrně časté výpadky elektřiny, což může ve zdravotnickém centru představovat poměrně zásadní problém. „Většinou však stačí vypojit konvici nebo troubu a hned máme na ambulanci proud,“ vysvětluje s úsměvem doktor Bárta.

Po vyčerpávající dávce doktorského humoru a příběhů z operačního sálu jsme se na konci dne odebrali ke spánku. Nebyla to však pro nás ledajaká noc – spali jsme totiž na lůžkách na nově vybudované jednotce intenzivní péče. Poprvé v životě jsme si tak mohli pobyt v tomto jinak depresivním prostředí náležitě užít. Mimo jiné také proto, že lůžka na itibské JIPce byla nesrovnatelně pohodlnější než naše nairobská. A dokonce jsme měli k dispozici i televizi – „akorát by se k ní jeden z vás musel připojit, abyste v ní něco viděli,“ komentoval možnost využití monitoru životních funkcí Aleš.

Do nemocnice v Itibu (o jejímž budování také nedávno vznikl dokument Daleko za sluncem) jsme dorazili původně na dvě noci, ale osud tomu chtěl, že druhý den vypukla mezi lékaři střevní epidemie, a tak jsme raději náš pobyt u doktora Bárty již nadále neprodlužovali a vydali se za dalším dobrodružstvím.

Ostrůvek naděje na ostrově Rusinga

Poslední zastávkou naší cesty byl ostrov Rusinga nacházející se poblíž západního cípu Keni na okraji Viktoriina jezera. V této odlehlé oblasti se před třinácti lety rozhodla česká nezisková organizace Centrum Narovinu vybudovat školku a sirotčinec.

Záměr české neziskovky byl podobný jako doktora Bárty – postavit chybějící instituci v místě, kde je to nejvíc potřeba. A tím Rusinga bezesporu je; dvacetitisícový ostrov leží daleko, předaleko od keňských center prosperity Nairobi a Mombasy, a často tak zůstává na pokraji zájmu vládních institucí.

Centrum Narovinu v průběhu třinácti let vybudovalo na Rusinze kromě školky a sirotčince i základní školu a zdravotnické středisko, přičemž v příštích měsících by mělo dojít k otevření střední školy. V areálu je momentálně na 400 dětí, z nichž téměř čtvrtinu tvoří sirotci. Ale pochmurnou atmosféru byste tam hledali těžko – i přes svůj často velmi těžký život si tamní školáci dokáží plnými doušky užívat dětství a alespoň na chvíli tak zapomenout na veškeré starosti.

Škola a sirotčinec na ostrově Rusinga

Škola a sirotčinec na ostrově Rusinga

Teda pokud jim zrovna po školním pozemku neběhá hroch. Ano, hroch. Poloha školy přímo na břehu Viktoriina jezera s sebou kromě výhod v podobě možnosti lovu ryb přináší i nevýhody v podobě nezvaných hostů. Správce objektu se mi svěřil, že poslední dobou mají problémy neustále s jedním a tím samým hrochem, kterému se stále daří překonávat všechny nastražené překážky a likviduje úrodu na školním poli. Ač může tato příhoda z našeho pohledu znít úsměvně, je na místě připomenout, že hroch je jedním z největších zvířecích zabijáků na naší planetě a vystavuje tak děti velkému nebezpečí.

Dopad české rozvojové spolupráce na Rusinze není patrný jen skrze všudypřítomná loga Centra Narovinu. Například v knihovně na děti hned z prvního regálu kouká anglická verze Krtečka a Pejska a kočičky. Ještě výraznější česká stopa však na tamní školáky čeká na nástěnce se vzkazy od pražské partnerské školy Parklane International, kterým vévodí kresby Karlova Mostu, Karlštejna a fotografie Jaromíra Jágra. Těžko odhadnout, jak na keňské školáky působí fotka vlasatého, zvláštně vyzbrojeného muže klouzajícího po ledě, ale nějak jim přece musíme vysvětlit, že Petr Čech není náš jediný slavný sportovec, že?

Závěrem bych rád dodal, že záměrem první části tohoto blogu nebylo vyprávění o zvířátkách, v takovém případě vás odkážu spíše na dokumenty National Geographic 🙂 Pokud vás však zaujalo vyprávění o nemocnici v Itibo a škole na ostrově Rusinga, připravuji pro vás v dohledné době vydání obsáhlejších a informačně pestřejších reportáží z obou těchto míst. Mezitím se jako obvykle můžete podívat na naší fotogalerii a těšit se na další díl, o kterém vám už teď mohu prozradit, že bude stát za to! 🙂


file not found1223