Minulý týden ve středu dorazil do Keni papež František, čímž se mimo jiné postaral i o určení tématu dalšího dílu našeho blogu. Tento díl však bude, jak se již brzy dočtete, trochu netradiční. Podíváme se na to nejpodstatnější, co papež během návštěvy Keni řekl, ale především na jedno zásadní téma, které bohužel opomněl – omezování lidských práv sexuálních menšin.

Více než čtyři pětiny Keňanů se aktivně hlásí ke křesťanství, tudíž pro ně byla návštěva papeže velkou událostí. Veřejných mší vedených Františkem se tak během jeho třídenní návštěvy Keni zúčastnily statisíce věřících. Už z těchto údajů je zřejmé, jak velkou roli hraje křesťanství v životech většiny Keňanů.

Fronta na jednu z Františkových veřejných mší. Zdroj: BBC

Papež František se od středy do pátku sešel snad se všemi vrcholnými představiteli Keni (za zmínku stojí především schůzka s hlavním keňským muslimským duchovním, který papežovu návštěvu velmi přivítal). Kromě setkání s keňskými lídry se však František sešel také s běžnými lidmi, kterým věnoval dvě veřejné mše. Během nich volal především po soucitu s chudými, ochraně mladých lidí, zlepšení vztahu s přírodou, vzájemnému respektu mezi všemi etniky a podpoře rodin.

Mizivá podpora sexuálních menšin

Bohužel ani slovo však nepadlo o jednom z nejpalčivějších keňských problémů spojených s náboženstvím, kterým je omezování základních lidských práv sexuálních menšin. Faktem bohužel zůstává, že podle průzkumu z roku 2007 zastává 96 % Keňanů názor, že homosexualita by neměla být společností tolerována. Jak uvádí zpráva Keňské národní komise pro lidská práva publikovaná v roce 2011, v praxi to znamená, že lidé, kteří v keňské společnosti otevřeně vystoupí jako homosexuálové, velmi často čelí šikaně, ponižování a diskriminaci. Téměř 9 z 10 keňských homosexuálů navíc v průzkumu uvedlo, že se jich po přiznání sexuality zřekly vlastní rodiny a přátelé. Ještě větší problém však nastává, jakmile antipatie k sexuálním menšinám přerostou danou mez a na řadu přijdou perzekuce spojené s fyzickým násilím a dokonce vraždami.

Násilí dokonce ze strany keňských policejních složek nedávno v reportáži BBC popsal devatenáctiletý uprchlík z Ugandy, země s jedněmi z nejpřísnějších anti-homosexuálních zákonů. Tento mladík byl v Nairobi údajně již třikrát zmlácen policisty poté, co muži zákona pojali podezření, že by mohl být gay. Danou praxi potvrzuje i zpráva Keňské národní komise pro lidská práva z roku 2012, která mimo jiné uvádí, že homosexuálové jsou v Keni často bezdůvodně zavíráni do vazby, kde čelí mučení ze strany policejních příslušníků, kteří přestanou jedině, když dostanou od svých obětí adekvátně zaplaceno.

„Homosexualita se dá léčit“

František se snažil Keňany spojit. Na určitou část národa však zapoměl. Zdroj: BBC

Bohužel pomoc nepřichází ani z oficiálních pozic. Mnohem větší vliv než stát a jeho zákony má na Východoafričany církev a její odpor k homosexualitě. Jak uvádí náš čtyřicetiletý etiopský spolubydlící Yves: „Náš stát je sice demokratický (k ideálně fungující demokracii má však hodně daleko – pozn. autora), čímž by měl zaručovat lidská práva všem bez rozdílu vyznání nebo sexuality, ale lidé se mnohem víc řídí tím, co říká bible, a podlé té jsou gayové hříšníci.“ Yves zároveň dodává: „Nesouhlasím s tím, aby byli homosexuálové mláceni nebo zabíjeni, ale na druhou stranu, kdybych měl tu možnost, nedovolil bych jim žít v blízkosti mě nebo mých bližních.“ Na otázku, jak by si chtěl něco takového vynutit v situaci, kdy by se daný homosexuál na jeho příkaz odmítl odstěhovat, odpověděl: „V takovém případě bych ho poslal k doktorovi, aby ho vyléčil. V našem místním rádiu už jsem slyšel přiznání několika lidí, které se podařilo z homosexuality vyléčit.“

Yves i další dva naši etiopští spolubydlící se mi navíc svěřili s obavou, že pokud nebudeme proti sexuálním menšinám bojovat, hrozí, že jednou by mohli homosexuálové dokonce tvořit většinu populace. Při snaze vysvětlit, jak jednoduše by se něco takového mohlo stát, vyrukovali tito tři silně věřící křesťané s argumentem, že homosexualita je fenomén moderní doby, a dříve tak nic takového neexistovalo. Výše zmíněná přesvědčení našich spolubydlících jsou důkazem o alarmujícím nedostatku podložených informací týkajících se sexuálních menšin (nejen) mezi východoafrickými praktikujícími křesťany.

Yvesovy z evropského pohledu radikální názory totiž bohužel nejsou ve východní Africe žádnou výjimkou. Příčinu lze hledat především v obrovském vlivu křesťanského, ale i dalších náboženství. Pokud celý život při nejmenším každou neděli slýcháte v kostele o tom, jací jsou homosexuálové hříšníci a jak byste se jich měli co nejvíce stranit, není až tak překvapivé, že takové názory brzy přijmete za své. V takovém případě už pak pro věřící není jednoduché otevřít se odlišným názorům, jak ukázala moje snaha přimět naše spolubydlící, aby si alespoň, jakožto studenti doktorandského programu a budoucí akademici, přečetli o homosexualitě nějaké vědecké články. Odpovědí mi však bylo, že je něco takového natolik znechucuje, že o tom ani nechtějí číst.

Na internetu vládne, stejně jako u nás, negace

„To nejlepší“ z diskuze pod článkem o lesbických sexuálních touhách

Specifickým místem pro diskuzi o kontroverzních tématech je, stejně jako v případě České republiky, internet. Shodou okolností byl na portálu This Is Africa začátkem tohoto týdne zveřejněn článek pojednávající o lesbických sexuálních touhách, přičemž jeden ze závěrů byl, že ženy, na rozdíl od afrických mužů, lépe vědí, jak uspokojit další ženu. Po zveřejnění článku na facebookové stránce, sledované převážně Afričany, se text dočkal značného odsouzení. Argumenty proti názorům ze článku byly většinou založeny na tom, že odpor k homosexualitě je něco typicky afrického a propagace práv sexuálních menšin je tak pokračování evropské kolonizace Afriky a vytlačování jejích tradic.

Ačkoliv je vykořisťování Afriky a vnucování vlastních západních zvyků ze strany mocnějších států ve větší či menší míře nepopiratelný fakt, něco jiného je, když se tyto mocnosti snaží africké státy přimět k dodržování lidských práv. V takovém případě mají Evropané plné právo přinejmenším upozorňovat na to, že něco není v pořádku. Do oné diskuze jsem se tedy nenásilnou formou zapojil i já, avšak nejčastější reakcí mi bylo, že jediným důvodem, proč Evropané obhajují práva sexuálních menšin je, že oni sami jsou z velké části homosexuálové. Například proto, že jsou zde dva lidé stejného pohlaví schopni jít spolu nazí do sauny.

„Jen blázen by se zamiloval do jiného muže“

Avšak podobné anti-homosexuální předsudky nešíří pouze obyčejní lidé, ale i vrcholní politici. Příkladem může být bývalý keňský premiér Raila Odinga, který v roce 2010 prohlásil, že „pro homosexuální partnerství není žádný důvod, jelikož v Keni žije více žen než mužů, tudíž by muž musel být blázen, aby se zamiloval do jiného muže, když je kolem něj tolik žen.“ Z daného prohlášení je zřejmé, že Keňané skutečně považují homosexualitu za jedincovu volbu, kterou si může kdykoliv rozmyslet. Tuto domněnku potvrzuje i Yves, který je skálopevně přesvědčen, že se každý člověk rodí jako heterosexuál, ale později někteří podlehnou špatným vlivům a stanou se z nich homosexuálové. Takové lidi by pak umírněnější Keňané chtěli převychovat či vyléčit a ti radikálnější rovnou odstranit.

Přesně v takový okamžik musí rázně nastoupit církev (a především ta nejrozšířenější, křesťanská), která je za současnou antipatii vůči sexuálním menšinám z velké části zodpovědná, a dát Keňanům jasně najevo, že homosexuální svazky sice nekorespondují s tradičním pojetím křesťanské rodiny, ale není to důvod, aby byli tito lidé jakkoliv perzekuováni. Současní náboženští lídři sice přímo nevyzívají k útokům na homosexuály, ale ani je otevřeně nekritizují, což je špatně.

Přitom by stačilo, aby papež František během své návštěvy Keni zmínil kromě podpory chudých, mladých, přírody či rodiny i výzvu k toleranci sexuálních menšin, jak to ostatně udělal již před dvěma roky, kdy si veřejně položil řečnickou otázku „Kdo jsem, abych je [homosexuály] soudil, pokud v dobré víře hledají Boha?“